Každý by chtěl pro své děti asi to nejlepší. To se v první řadě týká hlavně vzdělání, které děti a mládež připravuje na život a budoucí zaměstnání a kariéru. Nebo by alespoň mělo. Smutnou pravdou zůstává, že tomu tak často není. Ze škol vychází mladí lidé, kteří mají sice nabiflované znalosti v hlavě, na život jsou ale zcela nepřipraveni. A nabyté znalosti jim často také na nic nejsou. Školní vzdělávání pořád ještě pokulhává za realitou, nestačí se přizpůsobit měnícímu se životnímu stylu, pokrokům v technice a ve vývoji.
A do toho se přidala inkluze. Cizí slovo, pod kterým si mnohý z nás neumí přesně představit, o co že se jedná. Cílem inkluze je podporovat rovné šance dětí na vzdělání. Aby mohly navštěvovat školu ideálně v místě svého bydliště, kterou chtějí. Zní to hezky, ale realita už tak hezká není. Prvním problémem jsou přeplněné třídy a nedostatek učitelů. K nim pak přibývají různí asistenti, kteří mají pomáhat dětem, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné. Pokud se jedná o tělesné postižení a dítě jinak zvládá látku a tempo zbytku třídy, pak v tom není problém. Naopak to může ostatní obohatit a naučit toleranci a nápomoci a tělesně postižení lidé pro ně budou běžnou součástí společnosti a ne někdo, na koho se na ulici zírá.
Pokud je ale dítě mentálně zaostalé, s výrazně nižším IQ, než mají ostatní děti ve třídě, pak se jedná o problém pro celou třídu, i pro učitele. Nejenže se zpomaluje tempo výuky, ale tyto děti bývají také většinou nesoustředěné, vyrušují nebo napadají ostatní. Učitel není připraven na to, aby jim uzpůsoboval výuku a tak se rychle stávají outsidery třídy. Zatímco ve speciálních školách tvořily malé skupinky, které měly své tempo výuky, látku, kterou dokázaly zvládnout. Nakonec milá inkluze nejvíce ubližuje jim. Rovnost je hezká věc, ale není nade vše.